Soulmates - 16. Není tomu pomoci

Pacienti trpící schizofrenií mívají halucinace, které jsou někdy tak silné, že nejdou odlišit od reality, resp. dokázat, že všechny její podstatné aspekty jsou nereálné.

****************

Proč se mu pořád musí tolik stýskat?
A proč na něj musí pořád tolik myslet?
Strašně ho štvalo, že nemůže Draca dostat ze své mysli.
Tak se aspoň snažil, aby to tak nebolelo.
Pořád si opakoval, že Draco je minulost. Že to bylo sice strašně pěkný, ale zároveň strašně… smutný.
Včera ho dokonce potkal na chodbě vedoucí k učebně Přeměňování.
Chvilku tam proti sobě jen tak stáli a Harry měl chuť něco říct… Cokoliv… Jen aby tam tak nestál.
Jenže Draco se po chvilce jen ušklíbl a odešel. Ani ho nepozdravil.

Prostě nic.

Bude lepší pamatovat si jen tu hezkou část.

Polibky, slova, doteky, smích…

Sakra.

Harry měl chuť někde Draca najít, vrhnout se na něj a odprosit ho málem na kolenou.
Možná by ho vzal zpátky…

NE!

Musí se krotit, k tomu nesmí dojít.
Už nikdy.

On tentokrát ten krok neudělá. Už ho nebude prosit, ať se jde léčit. Nic takového.
Tentokrát je na řadě on…

I když Harry věděl, že Draco za ním nepřijde. Oba měli tu zatracenou hrdost v sobě.

Krucinál!

Opřel se o pelest postele a zavřel oči.
Těžce oddychoval.
Už nebrečel a už brečet taky nebude.
Prostě se vzchopí a bude se soustředit na něco jiného. Třeba zrovna na zítřejší famfrpálový zápas.

Proti Dracovi.

A potom… vrhne se do toho, co se od něj očekává. Do toho, co za něj nemůže udělat nikdo jiný, do toho, co je na něm.

Voldemort.

Ten musí být poražen a pokud to musí udělat Harry, pak to udělá. Neví sice jak, ale udělá vše proto, aby zastavil jeho vraždění. Kvůli rodičům. Kvůli Siriusovi. Kvůli Cedrikovi. Kvůli všem ostatním. I kvůli Dracovi.

Zaťal pěst.

Krucinál.
Draco.
Draco.
Jenom Draco.

Musí si ho vyhnat z hlavy, ale přitom mu ho tu všechno připomíná. I tenhle pitomej pokoj a tahle postel.
Dlaní přejel prostěradlo.
Tři dny zpět tady spolu leželi.

NEVZPOMÍNAT!

Od teď už žádné vzpomínky.

„Harry… jsi v pořádku?“ Hermiona měla ten zvláštní dar se vedle něj vždy zjevit zcela znenadání.

Anebo, že by snad on byl tak nevšímavý?
Vždyť to bylo koneckonců jedno.

„Ty se mnou mluvíš?“ uvědomil si změnu oproti minulým dnům.

Sedla si vedle něj a povzdechla si.

„Nedovedu okolo tebe chodit a mlčet. Vždyť mě znáš. Ale prostě… moc jsi ublížil Ginny a mně taky.“

„Ani nevíš, jak moc mě to mrzí. Nezvládl jsem to… Udělal jsem prostě chybu… K sakru… Teď vím, jak se cítila, když…“ ukryl hlavu v dlaních a nedokončil větu.

„Co se stalo?“

„To je jedno... prostě… nevyšlo to.“

„Ten vztah, kvůli kterému jsi podváděl Ginny?“

Kývnul.
A uvnitř řval jako zvíře.

Hermiona znovu promluvila: „Možná je to tak lepší. Harry… nevím, kdo to byl, jenže… změnil jsi se. Najednou ti bylo všechno jedno. Jako kdybys byl posedlý…“

„Já vím, měla jsi pravdu, když jsi mi říkala, že jsem sobec, co každýmu jenom ubližuje. Všechno, co jsi mi říkala…“

„Ne. Byla jsem prostě rozčílená, nemyslela jsem to tak,“ omlouvala se mu.

„Ale měla jsi pravdu. A je dobře, že jsi mi to řekla, protože až teď vidím, jakej jsem byl idiot. Věnoval jsem se jenom… všechno jsem zahodil… a kvůli komu… teď nemám vůbec nic.“

Bylo to zrovna tak mizerné, jak to znělo. Nevěděl, jak by jí to měl vysvětlit, ale bez Draca se cítil… neúplný.
Položila mu ruku na jeho vlastní.

„Harry… pořád jsem tvoje kamarádka, i když to tak někdy nevypadá. Můžeš si se mnou o čemkoliv promluvit. Když nebudeš důvěřovat svým přátelům, tak komu tedy?“

To také věděl.
Jenže tady nešlo jen o důvěru.

„Už není o čem mluvit. Ten vztah nevyšel, jak jsi řekla. Skončilo to. Konec.“

„Vrátíš se k Ginny?“

„Ne.“


Možná odpověděl, až příliš rychle. Jenže to byla pravda.
S Ginny už by nikdy nemohl chodit. Dříve si myslel, že jsou celkem šťastní, ale potom, co poznal, jaké to může být skvělé, když je člověk s někým koho…

To s Ginn nebylo štěstí.

„Bude to nejlepší. Nezaslouží si, abys jí zase ubližoval.“

„Já vím.“

Chvilku tam seděli jen tak mlčky.
Harry byl rád, že tam s ním je. Když nic jiného, má alespoň svou kamarádku.
Hermiona je prostě skvělá, potom, jakou pitomost udělal se s ním pořád ještě baví.
Není už naštvaná nebo to aspoň nedává najevo.
Je při něm, a to je senzační pocit.

Není sám.

„Můžu se tě na něco zeptat, Harry?“ Hermiona byla na cosi zvědavá.

Tušil, co přijde za otázku.

„S kým tě Ginny viděla?“

Měl by jí to říct,.
S Dracem už nikdy nic nebude (musí se s tím smířit. musí se s tím smířit. musí se s tím smířit) a on se potřebuje někomu svěřit. Trochu aspoň odlehčit ten balvan, co mu sedí na prsou.

Takže… nádech.

„S Dracem Malfoyem.“

Díval se do země, protože se na ni neodvažoval podívat.

„S kým?“

„Slyšela jsi to,“ už to nechtěl (a ani nemohl) opakovat.

„Ale… to… to… Harry?!?! S Malfoyem?? Jak?? Já…. panebože… co… proč…. ak???“ nedokázala dát dohromady jedinou větu.

U Hermiony něco naprosto nevídaného.
Podíval se na ni.

Měla podobný výraz jako Ginny, když je přistihla, jen ne tak šílený.
Byl tam děs, nevěřícnost a… odpor?
Hermiona určitě nemůže být tak… prudérní.
Bude to možná trvat, ale pochopí to.
Tedy… snad.

„Já jsem… no líbí… líbí se mi kluci,“ raději se opět zadíval na zem, to bylo bezpečnější, „tušil jsem to docela dlouho, ale pak, když… když se Draco pokusil zabít, tak jsem… začal se mi líbit. Nemohl jsem to ovládat a nakonec jsme se dali dohromady. Bál jsem se to někomu říct a nedokázal se s Ginny rozejít. A pak… pak nás uviděla. A pak jsme se pohádali a teď už je to pryč.“

Když se rozmluvil, bylo to lepší.

Podíval se znovu na Hermionu.
Pořád ten stejný šokovaný pohled.

„Jak… jak to? Nevěděla jsem, že jsi gay. Nikdy by mě to nenapadlo… Vždyť jsi chodil s Ginny!“

„Nechtěl jsem si to připustit a s Ginny to bylo fajn. Ne jako s Dracem, ale bylo to fajn.“

Zvrátila hlavu dozadu: „S Dracem… Panebože, jak mu můžeš říkat Draco, jak… jak ses ho mohl vůbec dotýkat. Jak…To je prostě…“

„… nechutný?“ napověděl jí.

Podívala se překvapeně a i trochu zahanbeně: „Ne… to není, že bych… neodsuzuju tě za to, že… že se ti líbí kluci, ale prostě… Nečekala jsem to, chápeš? Panebože, vždycky jsem si myslela, jak jsem tolerantní a teď tady… panebože, nedokážu si to představit… Ty s nějakým klukem… Ty a Malfoy. Panebože,“ opakovala.

„Taky jsem to nechtěl… Ze začátku.“

„Ale… proč zrovna on? Proč to nemůže být kdokoliv jiný? Vždyť zrovna ty o něm víš tolik, co nikdo jiný. Je zlý, sobecký, ubližuje každému komu může…“

Jak si mohl myslet, že to pochopí?
Copak on by to ještě před několika měsíci pochopil?

„Taky jsem si to myslel, ale to není pravda, on je… je skvělý, senzační. Je inteligentní, milý, zábavný, je prostě… je to prostě Draco.“

Zatvářila se znechuceně a on se jí nedivil. Takový chvalozpěv si Draco opravdu nezasloužil.

„Jeho otec byl Smrtijed,“ použila další argument.

„Nemůžeš nikoho soudit podle rodičů. Můj táta… On taky nebyl svatý,“ dodal při vzpomínce na několik věcí, co o něm zjistil.

„Tvůj táta nebyl Smrtijed a nikomu neubližoval. A Malfoy … on svého otce obdivoval.“

„Tohle nemůžeš říkat, když ho neznáš. Luciuse nenáviděl… on… jen se lehce nechá ovlivnit. Je hodně citlivý, všechno si hned bere.“

„Citlivý? Malfoy? Panebože, jak… Harry… jak… jak můžeš být na kluky?“ byla pořád v šoku.

Pokrčil rameny.

„A když je tak skvělý, jak říkáš,“ slovo skvělý zdůraznila přehnaným přízvukem, „tak proč jste se rozešli?“

Co jí na to odpovědět? Začít jí to sáhodlouze vysvětlovat? Nechtělo se mu.
Přiznat, že Draco je schizofrenik bylo zvláštně bolestivé.

„Pohádali jsme se a on řekl, ať jdu pryč, že mě nepotřebuje,“ sdělil alespoň něco.

Pořád slyšel jeho hlas, jak mu to říká.

„Harry a co… co k němu cítíš?“ zeptala se pomalu a potichu, jako by se bála odpovědi.

„Miluju ho.“

Nikdy mu to neřekl a nikdy nad tím ani neuvažoval. Jenže to byla pravda.
Mrkal jako blázen, ale slzy se mu stejně začaly spouštět dolů po tvářích.

„Harry…“

Hermiona ho objala a on se u ní nekontrolovatelně rozvzlykal.

*
„Jsi hlupák. Zabini je naštvaný a je otázkou času, kdy kontaktuje někoho na vyšších místech. Temný pán se dozví, že jsi orientován trochu opačně o to se neboj,“ Ten druhý mu už poněkolikáte připomínal jeho faux pax.

„Hmm.“

„Za všechno může Potter, jen kvůli němu se chováš naprosto nelogicky. Nechtěl jsi mě náhodou už poslouchat?“

Přikývl.

„Ty si prostě děláš, co se ti zlíbí. Kdyby se to dozvěděla tvoje matka, asi by ji rovnou odvezli ke svatému Mungovi. Mít za syna teplouše… Chudák.“

„Hmm.“

„Musíš se začít chovat, jak se od tebe očekává. A už by ses měl taky rozhodnout. Buď se přidáš k Temnému pánovi anebo raději zmiz, co nejdál. Než se postará, abychom oba zmizeli z povrchu zemského.“

Znovu přikývl a sklonil hlavu.

Harry…

*

Byla noc a Harry šel opět chodbou skryt pod Neviditelným pláštěm. V poslední době jeho tajných výprav ubylo, protože měl na práci mnohem zajímavější věci než se toulat po nocích.
Jenže dnes už to nemohl vydržet.

S Hermionou mluvil docela dlouho a řekl by, že se na konec s jeho homosexualitou smířila. I když pořád byla mimo z toho, že objektem jeho tužeb je zrovna Draco.

Bylo mu jasné, že s tím se jen tak nevyrovná.

Sice se mu ulevilo, že se svěřil, ale na druhou stranu se při vyprávění o něm rozjitřily znovu ty rány, o kterých si myslel, že jsou aspoň trochu zahojené.
Byl nešťastný a musel ho prostě vidět.
A proto tu teď kráčel schován pod pláštěm.
Teprve, když dorazil před zeď, která oddělovala Zmijozelskou kolej od ostatních částí hradu, došlo mu, že nezná heslo.

No super.

To byl celý on.
Měl by se raději vrátit a zapomenout, že vůbec chtěl do Zmijozelu jít.
Jenže… potřeboval se na něj podívat.
I když s ním nebude mluvit, jen ho uvidí…
Aspoň to málo…
Ví, že nejde, aby za takovýchto okolností byli spolu, ale… nevydrží nevídat ho vůbec.

„Temný pán… Vy-víte-kdo… vraždy… had… noc… Zmijozel…temnota,“ zkoušel slova, co ho napadla a o kterých si myslel, že by mohli Zmijozelští použít.

Jenže nic.

Zaslechl kroky, a tak raději zmlkl.
Byla to Pansy Parkinsonová a vypadala… špatně.
Zřejmě nejen on zanedbával svoje kamarády.

„Memento mori,“ řekla heslo a zeď se rozestoupila.

Harry na nic nečekal a vstoupil dovnitř.

Společenská místnost Zmijozelu se zase tolik od druhého ročníku, kdy tu byl naposledy, nezměnila. Opět spousta zeleného, stříbrného a docela dost přepychu.
Vydal se úzkou chodbou směrem k ložnicím.
Otevřel dveře od šestého ročníku.

Bylo to poprvé, co tady byl.

Tři úzké postele se světle zelenými závěsy. Holé kamenné zdi. Velká dřevěná skříň.
Bylo tam také několik oken, za kterými bylo vidět hvězdné nebe. Harry věděl, že je ve sklepení, ale kouzlo je… kouzlo.
Bylo to příjemné místo, ne-tak přeplácané jako společenská místnost.
Podobalo se to jeho vlastní ložnici.

Přemýšlel, kde může Draco spát.

Jak ho zná… určitě úplně vzadu, kde bude největší klid i soukromí.
Přistoupil k poslední posteli a odhrnul závěs. Nepřekvapil ho, že tam viděl Draca spát schouleného do klubíčka.

Přidřepl k posteli.

Draco vypadal tak… andělsky nevinně, nádherně.

I ve spánku se tvářil vážně.
Harry se cítil málem provinile, že ho takto pozoruje. Vlastně spíš šmíruje.
Ale pozoroval ho dál.

Mrzelo ho to všechno.
Možná, kdyby spolu chodili už dříve, nemuselo to tak dopadnout. Třeba by se Ten druhý ani neobjevil.

Natáhl ruku a špičkou prstu pohladil Draca po tváři. Jeho pleť byla pořád tak jemná, jak si pamatoval. Možná ještě o trochu jemnější.

Neodolal a musel se naklonil, aby přitiskl své rty na jeho.

Draco pořád spal.

Harrymu se tak stýskalo.
Po tom všem.

Všiml si, že nad postelí je přišpendlen jakýsi papír. Bylo tam Dracovým písmem napsaných několik vět. Nějaká báseň.

není tomu pomoci

v srdci je místo, které
se nikdy nezaplní

prostor

a i v těch
nejlepších chvílích
a nejlepších
časech

o něm budeme vědět

budeme o něm vědět
víc než kdy
jindy

v srdci je místo, které
se nikdy nezaplní

a

budeme čekat
a
čekat

v tom
prostoru.


- Charles Bukowski


Zvláštní.

Nevěděl, že se Draco zajímá anebo snad dokonce vyzná v poezii. Sice se ho občas snažil (neúspěšně) vzdělávat, co se týče literatury a knih, ale o básních se nikdy nebavili.

Ještě spolu neprobrali tolik témat.

Tak proč musí být konec, když to ještě ani pořádně nezačalo?
Po ničem v životě tak netoužil, jako být s Dracem.
Se zdravým Dracem bez Toho druhého.

Jenom s ním.

Naposledy se dotknul jeho tváře, a pak odešel.

Nesmí už se takhle trápit.